Představení publikace
Toto dílo vzešlo čistě z osobní potřeby autora, dovědět se maximum o počátcích neobyčejně zajímavého a současně poměrně obsáhlého oboru leteckých pohonů. Kniha se víceméně týká pouze jednoho ze dvou počátečních hlavních směrů vývoje nově se rodících leteckých proudových motorů na konci třicátých a ve čtyřicátých letech 20. století – toho, který probíhal především v období II. světové války na území Třetí říše. Publikace mimo jiné obšírně opisuje okolnosti letu prvního proudového letounu na světě. Uvedené téma je doplněno i nezbytnými přesahy do jiných zemí, kde byly německé motory používány nebo dále rozvíjeny. Paralelní angloamerický vývojový proud na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století v čele s průkopnickými leteckými motory Franka Whittleho je natolik rozsáhlé téma, že by si zasloužilo samostatnou publikaci.
Kniha Turbíny pro Luftwaffe je určena pro příznivce historické techniky, letecké nadšence, ale i pro odborné publicisty a zájemce o studium druhoválečných tryskových pohonů první generace, kteří v současné době musejí k hlubšímu studiu této problematiky sáhnout k zahraničním publikacím. Nemá ovšem smysl se v této knize pouštět do složité obecné problematiky termodynamických procesů v těchto leteckých pohonech, od toho jsou učebnice, dostupné v širokém rozsahu. Pro pochopení popisovaného tématu je však dobrá základní orientace čtenáře v hlavních pojmech, souvisejících s oborem proudových motorů a letectvím všeobecně.
Při pohledu do minulosti lze konstatovat, že v českém jazyce neexistuje příliš mnoho podobných tištěných zdrojů s informacemi o prvních německých proudových motorech. V tomto smyslu je tato publikace podle názoru autora v tuzemsku výjimečná. Jen těsně po válce se u nás objevilo několik překladů druhoválečné dokumentace ke třem hlavním německým turbokompresovým motorům. Začátkem padesátých let vyšlo i několik odborných publikací, obsahující mimo jiné také informace o německých proudových konstrukcích. Především se ale jednalo o překlady knih sovětských autorů. Proto bylo třeba pro napsání této knihy sáhnout zejména k původní dobové dokumentaci a k cizojazyčným zdrojům.
Při studiu sekundárních pramenů bylo ovšem zapotřebí dobře zvažovat i relevantnost dostupných informací, neboť i dnes je možné se setkat s četnými omyly a nepřesnostmi jak v literatuře, tak především na internetových stránkách.
Výše popsané dílo má ambice doplnit oblast historie letectví o ucelené informace z u nás doposud nedostatečně zpracovaného tématu vzniku proudových leteckých pohonů. Zájemcům o toto téma může poskytnout mnoho zajímavých historických i technických informací, z nichž se lze poučit i v dnešní době. Na celkem 290 stranách s pevnou knižní vazbou je rozmístěno celkem 530 fotografií, schémat, nákresů a grafů, které jsou nutné pro přesné pochopení a dokreslení tématu. Téměř třetina z těchto obrázků je barevných.
Náplň knihy
Jak už bylo řečeno, jde v publikaci Turbíny pro Luftwaffe především o komplexní vylíčení okolností vzniku německých proudových motorů (především druhoválečných značek Heinkel-Hirth, Jumo a BMW) v dobovém kontextu, přičemž je kladen důraz technický popis jejich konstrukce a funkce. V textu nechybí ani popis aplikace konkrétních turbokompresorových motorů do experimentálních i vojenských letounů, vzniklých v průběhu II. světové války a těsně po ní. Vždy ovšem s důrazem na pohonnou jednotku a s ní související systémy draku, neboť všeobecný popis jednotlivých letadel lze najít v mnoha jiných publikacích či monografiích. Nemalá pozornost je v knize věnována i ovládání popisovaných turbokompresorových motorů v určitém typu letounu a také organizaci jejich výroby ve válečných podmínkách.
Kniha je členěna do celkem šestnácti kapitol. Úvodní kapitola po předmluvě je historickým exkursem do toho, co předcházelo vzniku reaktivních motorů. Kromě popisu hlavních vynálezů v oblasti parních turbín jsou zde chronologicky popsány hlavní patenty v oblasti reaktivních leteckých pohonů. Závěr kapitoly tvoří především popis letounu Coanda-1910, proudového motoru Jendrassik Cs-1 a italského stroje Caproni-CampiniN.1.
Třetí a současně jedna z hlavních kapitol je věnována vývoji reaktivních leteckých pohonů u známé letecké firmy Heinkel, jehož hlavním představitelem byl brilantní fyzik Hans Joachim Pabst von Ohain. Právě on byl od poloviny třicátých let dvacátého století průkopníkem turbokompresorových motorů v Německu. Von Ohainovu týmu patří celosvětové prvenství v podobě historického vzletu experimentálního stroje He 178 s čistě proudovým pohonem typu HeS 3B dne 27. srpna 1939. V textu jsou též popsány osudy nepříliš úspěšného letounu He 280, jenž prohrál soutěž o standardní stíhačku Luftwaffe se známým strojem Me 262. Na tento oddíl navazuje čtvrtá kapitola s popisem moderně řešeného letounu MesserschmittP.1101, který byl konstruován pro Heinkelův vysocevýkonný motor HeS 011, taktéž popsaný v předchozí kapitole.
Kapitola pátá líčí velmi důležitý vývoj motokompresorových a turbokompresorových motorů u známé motorářské firmy Junkers z Dessau, a to počínaje rokem 1936 pod vedením šéfkonstruktéra Anselma Franze. Jedná se zejména o okolnosti vzniku motorů Jumo 004, Jumo 012 a turbovrtulového typu 022. Následuje stěžejní stať s podrobným technickým popisem nejznámějšího proudového druhoválečného motoru Jumo 004 B-1, doplněný postupem ovládání a údržbou této pohonné jednotky. Nemalá pozornost byla také věnována procesu startování nulanulačtyřky. Aplikace motoru Jumo 004 na konkrétním letounu je podána v kapitole VII, která popisuje proslulou stíhačku Me 262 Schwalbe především po stránce pohonných jednotek. Nechybí zde taktéž způsob ovládání motorových jednotek dle dobových manuálů, i popis výroby Švalbiny v podmínkách války a zkoušení kořistních strojů spojeneckými piloty.
O okolnostech vzniku proudových motorů u známé německé značky BMW pojednává osmá kapitola. Čtenář se tak může dočíst o vývoji druhého stěžejního německého pohonu typu BMW 003, vzniknuvšího v berlínském Spandau pod vedení šéfkonstruktéra Hermanna Östricha. Mimo výkonných typů BMW 018 a 028 zde čtenář najde i pojednání o japonské kopii nulanulatrojky. Navazující kapitola IX je věnována detailnímu popisu axiálního pohonu BMW 003 verze A, doplněnému například i o popis výroby dutých turbínových lopatek. S tímto motorem souvisí i následující kapitola, věnovaná aplikaci motoru BMW v jednomotorovém stíhacím letounu Heinkel He 162 Spatz.
Velice zajímavá je kapitola XI, jež je věnovaná třem dalším důležitým německým letounům, které do konce II. světové války vzlétly s proudovými motory, třeba i jen ve stádiu prototypu. První oddíl se týká proslulého bombardovacího a průzkumného letounu Arado Ar 234 Blitz. Druhý oddíl kapitoly popisuje možná nejúžasnější německou konstrukci čtyřicátých let – dvoumotorové samokřídlo H IX (resp. Ho 229) bratří Hortenů. Podrobně rozebrána je zde i katastrofa druhého prototypu, při kterém zahynul pilot Erwin Ziller. Třetí část kapitoly pojednává o cestě firmy Junkers k vývoji proudového bombardéru. Tím byl Ju 287, u kterého se poprvé v praxi uplatnil koncept šípovitého křídla spolu s dalšími prvky moderních vysokorychlostních letadel. Dvanáctá kapitola doplňuje téma o popis snah o vývoj proudových motorů pro Luftwaffe u firem Daimler-Benz, F. Porsche a Focke-Wulf Flugzeugbau, doplněný zmínkou o několika studiích tryskových letounů posledně zmíněné značky.
Závěr knihy patří poválečnému období do začátku padesátých let, kde je vylíčeno především užití kořistní německé proudové techniky některými vítěznými mocnostmi. Obsáhlá kapitola XIII je věnována pokračujícímu vývoji německých pohonných jednotek po válce v SSSR, k čemuž dopomohl v knize popsaný masový odsun stovek německých specialistů a velkého množství výrobních prostředků do Sovětského Svazu v říjnu 1946. Je zde vylíčen vznik a výsledky práce několika tamních nově založených leteckých konstrukčních skupin, především pod vedením A. Scheibeho, K. Prestela a B. Baadeho. Právě tato poválečná činnost přispěla k položení základů dalšího vývoje sovětské reaktivní techniky, která se později stala ve světě proslulou. Široce je zde popsáno použití sovětských kopií německých motorů Jumo a BMW pod označením RD-10 a RD-20 v letounech MiG-9, Jak-15 a 17, Su-9 a stíhačkách Lavočkinovy řady 150. Uplatnění motoru Jumo 004 v poválečné Francii je rozebráno v kapitole XIV, konkrétně se jedná o prototypy strojů S. O. 6000 Triton a Arsenal VG 70.
Předposlední kapitola, týkající se ČSR, okrajově popisuje jak související leteckou výrobu za Protektorátu, tak hlavně zdejší poválečné práce na první proudové technice a její zavádění do výzbroje tuzemské armády. Mimo popisu domácí verze motoru Jumo 004 (pod označením M-04) je zde značný prostor věnován zavádění prvního proudového letounu československého letectva Avia S/CS-92 respektive Me 262 Schwalbe. V závěrečné kapitole je stručně nastíněna obnova leteckého průmyslu na území jak západního tak východního Německa.
Nezbytné pro ucelení tématu jsou přílohy, jež přehledně shrnují zásadní údaje z knihy. První příloha prostřednictvím časové osy zobrazuje důležité události v počátečním období vývoje proudových motorů. Mapa v příloze č. 2 ukazuje nejdůležitější místa na území Německé říše ve vztahu k vývoji tamních reaktivních motorů a letounů. Tabulky ve třetí a čtvrté příloze shrnují parametry hlavních německých druhoválečných motorů i letounů. Přílohu 5 představuje obsáhlý seznam použité literatury a šestou přílohou je nezbytný rejstřík hlavních hesel.